▲Mimo mě

14. srpna 2013 v 13:41 | sw |  ▲Akvárium (seriál)
Viděla jsem rozmazaně. Snažila jsem se promnout si oči, ale mé ruce na rozkazy reagovaly strašně pomalu. Konečně jsem byla schopná zaostřit na... na zelenou?
Na sobě jsem měla šedou kombinézu. Ale nebyla tlustá, byla jako vězeňská uniforma, jenom šedá. Na pravém prsu byla vyšitá jmenovka. Natali. Kdo je Natali? Netušila jsem. Teprve teď jsem si uvědomila, jak ironické je to, že kolem sebe vidím jenom stromy, keře, liány a kytky větší než moje hlava. Teď bych se mohla zeptat, kde to jsem.


"Á další do počtu se probral." Uslyšela jsem za sebou nějaký hlas. Ten jsem pro jistotu taky neznala. Podívala jsem se za sebe a uviděla asi metr osmdesát vysokého, vysmátého černocha, kterého bych tipla tak na osmnáct. Dredy se mu vesele pohupovaly a šel směrem ke mně. Když mu došlo, že jsem ho zpozorovala, roztáhl pusu od ucha k uchu k nejupřímnějšímu úsměvu, jaký jsem viděla.
"Poslyš ty, Všeználku, začneme tím, že mi řekneš moje jméno." řekla jsem konečně potom, co jsem se postavila na nohy.
"Řekl bych - Natali?" obdařil mě dalším úsměvem. V hlavě mi to začalo šrotovat. Že mi je patnáct, na to jsem si vzpomínala. Že se jmenuju, jako moje kombinéza, bylo divné. Ale nic jiného jsem konec konců nevěděla, a jak to tak vypadalo, jediný člověk, který tady věděl víc než já, byl kluk s dredama.
"Aha a ty jsi...?"
"Jsem Ben." ukázal na svou vyšitou jmenovku.
"Kde to jsem?" tyhle kvízové otázky mě začínaly bavit.
"Dobrá otázka..." řekl Ben, a poprvé od našeho setkání se zamračil.
"Jasně - a kolik ti je, doufám, že mě nechceš znásilnit, protože nevím, kam bych utekla."
Ben dostal záchvat smíchu. Nechápala jsem sice, co je na tom vtipného, ale když se uklidnil, dal se konečně do vysvětlování. "Tak poslouchej - Natali. Stejně jako ty, jsem se tady na zemi probudil s vypláchnutým mozkem. Nic si nepamatuješ, že?" jen jsem přikývla a Ben pokračoval, "Takže jsem se tady porozlíd, a našel skupinku lidí, kteří měli stejný příběh jako ty a já. Zavedu tě do tábora, tam se seznámíš s nejstarším členem, a zjistíš, jako to tady funguje. Mimochodem, chtěl bych se zeptat - kolik ti je?" Opět jsem se na něj nechápavě podívala, jako když mi řekl, že tady někde mají tábor. Když jsem se ho ptala na věk já, neodpověděl. Jako by mi četl myšlenky, dodal: "Mě je dvacet - tvá nezodpovězená otázka. A tvůj věk chci vědět proto, že v našem táboře plním funkci Sherloka Holmse, víš. Snažím se zjistit, proč jsme tady..." Usmál se.

Celou cestu jsme šli rovně. I když se okolí pořád nezmněnilo, vypadalo to, že cesta po které jdeme, je nějakým způsobem udržovaná. Ale jinak, samé kapradiny, stromy a taky jsem si všimla, že je tu vlhko, jako v džungli. Trochu jsem zapřemýšlela o té situaci a zastavlila jsem se. "Hele, asi mi ten váš tábor ukazovat nemusíš. Najdu prostě nějkou civilizaci, zjistím, kde bylím a půjdu domů." řekla jsem a chystala jsem se otočit k odchodu. Ben si nešťastně povzdechl.
"Měla bys jít se mnou. Prosím. Měla by sis promluvit s Nejstarším..." řekl.
"To vážně není nutné. Díky." Nehodlala jsem se dál zdržovat.
"Tak jo. Uděláme dohodu," řekl Ben a chytil mě za rameno, "Ty se se mnou půjdeš podívat do tábora, kde si promluvíš s Nejstarším, a pak tě pustíme a můžeš si dělat co chceš." Provrtával mě pohledem, až jsem nakonec svolila. Ušli jsme ještě pár metrů a pak jsem to uviděla. Bylo to naprosto fascinující, nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Byly to jakoby malé domky, postavené z klacků, svázané liánami a místo střechy měly obrovské lopuchy. Bylo to dokonalé. Napočítala jsem čtyři domky a uprostřed dvě ohniště. Kolem jednoho z nich, toho ve kterém hořel oheň, seděli tři lidé. Ben na ně zvesela zamával a oni na něj taky. Byli to dva muži a jedna žena.
"Ahoj lidi. Našel jsem ji! Jmenuje se Natali." řekl a pokynul mi, abych si sedla na lavičky, které byly taky ručně vyrobeny. Našel mě? Jak věděl, že tam budu? Jako první na mě promluvila žena.
"Ahoj jsem Kamilla. Mám na starosti tady tyhle všechny věci." řekla a ukázala na domky, lavičky a až teď jsem si všimla něčeho, co se dost dobře podobalo sprchovému koutu. Kamilla byla pěta třicátnice, jak mi později řekla, ale dřív než ji někdo oblékl do téhle kombinézy, asi měla styl. Nasvědčovaly tomu piercingy, které měla v nose, uchu a taky ve rtu. Měla černé vlasy s řídkým blonďatým melírem. Potom se do toho vložil Ben.
"To je Richard, stará se nám o kuchyň, a ten vedle, to je Max, ten mám zajišťuje jídlo, jako takové." Ben se ke mě naklonil a ztišil hlas, "S tím by sis mohla rozumět, je mu 18." usmál se. Nevím jak to myslel.
"Řekl jsi, že si mám promluvit s nejstarším a pak můžu jít. Tak mě k němu zaveď ať to mám za sebou, abych už mohla jít." to už jsem začínala naléhat.
"Ona to ještě nechápe?" zeptal se Richard s posměchem v hlase.
"Myslí si, že půjde domů." odvětil Ben a posmutněl. Trochu jsem to nechápala. Najednou všichni koukali do země a tak nějak sentimentálně vzdychali.
"Jo, domov." prožízla ticho Kamilla.
"Jo, domov," řekla jsem už trochu nakvašeně, protože jsem se nechtěla zdržovat, "Takže už můžu jít?" zeptala jsem se. Vypadalo to, že mě tady chtějí držet za každou cenu. Jenže já bych radši zjišťovala, kdo jsem a co se mi stalo. Najednou se z houštin za námi ozvalo praskání větviček, jako by se sem někdo obrovsou rychlostí řítil. Z poza keře vystoupila žena, měla na krátko střižené černé vlasy a na kombinéze Silvie.
"Poslyš nádhero, všichni tady chcípnem." spustila a mě spadla brada, "Ty, já, Ben - všichni. Nedělej si žádné iluze o tom, že by ses snad dostala domů. Jediné, co je možné, že zjistíš, je kdo jsi. A to je jen možné, ne pravděpodobné. Uvědom si, že i ty budeš muset něco dělat. Momentálně je volné místo u Maxe, tam se zabydlíš. Pak ti někdo vysvětlí, jak to funguje - třeba Max, když už budete muset být kamarádi..." chtěla pokračovat, ale Ben do jejího rozhořčeného výkladu vstoupil: "Silvie už se laskavě zklidni, ještě ani neví co se tu děje. Raději řekni, jestli jste něco našli a kde je Carl s Lindou." CO? Carl s Lindou? Všichni se bavili o mě, ale tak nějak beze mě. Nechápala jsem naprosto nic. Ani proč bych tady měla umřít, ani proč bych měla bydlet s Maxem, ani kdo je Carl, nebo Linda. Silvie se nadechla a odtrhla ode mě oči. Zadívala se na Bena.
"Zpráva žádná, dnes budem asi pracovat v noci, takže se půjdu vyspat. Carl s Lindou se šli projít - sami. A Maxi, ty pak půjdeš se mnou, protože jsme našli nový strom s ovocem. Linda říkala, že je to něco... myslím bojo." na čele se jí objevila vráska, když se usilovně snažila přemýšlet. "Jo, myslíš borojo?" zeptal se Richard, ale stále hleděl do ohně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tanatarka tanatarka | Web | 18. listopadu 2013 v 19:46 | Reagovat

Dostala jsi mě, je to skvělý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama