▲Seznam mě

15. srpna 2013 v 18:08 | sw |  ▲Akvárium (seriál)
Na to, že postel byla z klacků a vycpaná trávou a kapradím, byla zvlášť pohodlná. Seděla jsem na ní, koukla do zdi a snažila se přijít na to, jak se nezbláznit.
"Ťuk, ťuk, můžu dál?" ozvalo se, a vytrhlo mě to z myšlenek na sebevzraždu.
"Jasně pojď dál, Maxi." Z mého hlasu vyprchal veškerý život, který jako jediný na svou kůži pocítil Ben. Tehdy - před necelou hodinou - jsem ještě měla naději na to, že budu žít. Max si sedl na svou postel naproti mě. Musím uznat, že byl pohledný. Hnědé vlasy měl nedbale rozcuchané a jeho oči byly jasné, jako modrá obloha.


"Musím uznat," řekl mi, "že to snášíš líp, než bych od patnáctileté holky čekal. To bys musela vidět mě, když mi to všechno došlo. Ze Silvie si nic nedělje. Byla taková i na mě, prvních pár dní." Prohrábla jsem si vlasy. Zhluboka jsem se nadechla.
"Jak dlouho už tady jsi?" zeptala jsem se.
"Tři týdny." zadíval se na mě. "Hele, řekni, co tě zajímá odpovím ti na všechno. Teda alespoň na to, na co budu znát odpověď." Najednou vyskočil z postele, vystrčil hlavu ze dveří a rozhlédl se, potom ty dveře zavřel, lehl si vedle jeho postele na zem a začal něco hledat pod postelí. Pak to vytáhl. Bylo to hnědé borojo a Max mi ho podal. Vzala jsem si od něj a zkusila ho sníst. Nic takového jsem nikdy nejedla, ale tak zvláštně mě to uklidnilo.
"Tak, co? Dobrý?" podívala jsem se na Maxe a kousek mu podala. Kousnul do boroja a zašklebil se. "No, jedli jsme i sladší, ale co se dá dělat."
"Mě to náhodou chtná." Řekla jsem. "Nikdy jsem borojo nejedla, myslím. Takže můžu se ptát, jo?"
"Jasně, spusť a neudav mě!" zasmál se vlastnímu vtipu. Zvedla jsem obočí, jako to dělám pokaždé, když si o někom myslím, že je idiot. "Fajn, za prvé. Kde to jsem a jmenuju se opravdu Natali?" "Takže - jsi v obrovském akváriu a pravděpodobně ti nezbude nic jiného, než věřit, že jsi Natali." Borojo mi zaskočilo. "Říkal jsi akvárium?" "Skleněný kvádr, vitrína, říkej si tomu jak chceš. Jisté je, že se odsud nedá dostat." Fajn, obrovské akvárium. Připsala jsem si to na neviditelný seznam věcí, které pochopím později. "Jak to, že jste ještě přežili?" "Ten Někdo, kdo celou tuhle pakárnu vymyslel, to zařídl tak, aby jsme museli přežívat. Jsou tady kolem vysazné různé stromy, ze kterých získáváme plodiny - jako třeba borojo. Taky tady teče řeka. Jestli se to tak dá nazývat."
"Dobře, ale tavéhle domy jste přece nepostavili jenom z boroja a vody." namítla jsem.
"To ne. Jako první se tady objevil Carl - Nejstarší. Po něm přišla Kamilla. A stalo se to asi takhle. Nejstarší se tady probudil se ztrátou paměti. Týden přežíval díky tropickému ovoci a vodě. Byla mu sice zima, protože si večer nemohl rozdělat oheň (k tomu se dostanu později), ale žil. Po týdnu našel kousek opodál ležet Kamillu v bezvědomí. Když se probrala, nic si nepamatovala, jako on. Společně strávili tři dny, ale třetí den ráno se probudili a vedle nich ležela zpráva. Psalo se v ní, že když dokáží rozdělat oheň za pomoci toho, co mají k dispozici, už nikdy o něj nebudou mít nouzi. A když to stihnou behěm toho dne, dostanou odměnu. Nechápali, ale protože se báli, našli všechno potřebné a snažili se oheň rozdělat. Povedlo se jim to ten den, čekali do noci, co se bude dít. Nic se nestalo a nakonec oba usnuli. Ráno vedle nich leže pytel s padesáti krabičkami sirek a sekera. U toho dopis - to je váš výdělek za splněný úkol a odměna."
"Vážně?" zeptala jsem se, protože mě Max vyprávěním zaujal.
"Ano. Pomocí sekery postavili první dům. Je to ten, ve kterém bydlí Nejstarší s Kamillou. Došlo jim, že když budou plnit úkoly, mohli by dostat více věcí. Nedostali ale pokaždé nějakou věc. Někdy našli jen obálku a v ní třeba fotku. Fotku Kamilly, jak objímá dítě. Tohle myslela Silvie tím, že se můžeš dozvědět něco o sobě. To dítě bylo nejspíš Kamilly, protože mělo stejně kudrnaté vlasy a vůbec jí bylo podobné. Týden potom, co Nejstarší našel Kamillu, našla Kamilla na stejném místě Bena. Byl tady jako třetí. Oproti Nejstaršímu a Kamille byl hodně mladý. Ale rychle se adaptoval, takže když pak našli Silvii jako čtvrtou, museli nejen postavit další dům, ale docházelo jim, že každý umí něco, takže rozdělovali funkce."
"Takže mezi sebe přijali každého, koho našli? A to je nenapadlo, že by někdo z nich mohl něco vědět?" zaptala jsem se. "Tobě to ale pálí." zamál se Max. "Samozřejmě, že napadlo, ale co měli dělat? Co bys dělala ty?" Pokrčila jsem rameny. Přemýšlela jsem o tom, že když našli Silvii, bylo tomu už měsíc, co tady musel Carl být. "Jaké bylo další pořadí nalezených? A to najdete každý týden někoho?"
"Po Silvii našli mě." Max zavrtal pohled do stěny za mnou. Pak zatřepal hlavou, jakoby myslel na něco, co nemá a pokračoval: "Potom Linda, pak Richard a dneska ty. A ano, každý týden najdeme někoho. Přivést nováčky má na starost Ben. A ten se taky snaží dát do souvislosti všechno co víme." Přemýšlela jsem o tom. "Jak často dostáváme úkoly?" Max se uchichtl. "Co je na té otázce vtipného?" teprve teď se ve mě probudila touha přežít. A začínal mě štvát ten apatický přístup všech. "Já jen, že před chvílí to bylo: 'Tak tady nezůstanu ani minutu!' a teď už je to 'dostáváme my'. Překvapilo mě, jak rychle ti došlo, že se odsud nedostaneš." Chvíli se odmlčel. "Každý den. Když se něco nepovede splnit tak obden." Chvíli jsme seděli mlčky. I když jsem se snažila bojovat s reflexem přežít, nešlo to. Nakonec mou hrdost přebily emoce a po obličeji mi začaly stékat obrovské slzy. Nevzlykala jsem, jen jsem neudržela slzy a tak nějak mě uklidňovalo, když se z výšky rozbíjely o zem. Max sebou trhl, jakoby nevěděl, co dělat, a pak se zvedl, sedl si vedle mě a objal mě. Nebylo v tom nic osobního, potřebovala jsem prostě někoho, kdo by mě pevně podržel. Max se toho ujal. Chvíli jsem mu tak plakala na rameno, a když jsem se pak odtáhla, měla jsem jen dvě otázky: "Maxi, budeme kamarádi?" utřela jsem si uslzené oči. Nechtěla jsem vypadat, jako malá holčička. Max se usmál, a vypadalo to, že je rád. "Jasně že budem kamarádi. Kamarádil bych s tebou, i kdyby mě neuvěznili v akvárku." řekl nakonec, a já jsem se jeho vtipu zasmála. Pak jsem se ještě zeptala: "Je ještě něco, co bych měla vedět?" Max na to nic neřekl, jen vyšel z domku a společně jsme si prošli okolí.
Ukázal mi, kde mají "záchody a sprchu". Kam se chodí pro vodu a dřevo. Nejlepší byla jejich nářaďovna. Vypadala, jako malý domek, ale byla podstatně dál od jejich základny. Uvnitř měli nářadí - bylo překvapivé, co všechno získali plněním úkolů - rozvěšené různě po stěnách, nalevo byl provizorní stůl a na pravé stěně byl připevněný nějaký papír.
"Počkat! Kde jste vzali papír? Co papír, kde jste vzali tužku?!" vyhrkla jsem, když mi to došlo.
"Dostali jsme je za odměnu, přečti si, co tam je." vyzval mě. Přistoupila jsem blíže a zjistila jsem, že je to seznam lidí tady a jejich funkce. "A co budu dělat já?" tohle mě vážně zajímalo. Max mi pokynul bychom šli zpátky do tábora. "To se zjistí až po pár dnech. Když přijde někdo nový, většinu dostaneme úkol, který prokáže jeho přednosti."
Pamatovala jsem si ten seznam celý. Kamilla - tábořiště. Ben - nováčci. Silvie - mapařka. Max - potrava. Linda - botanika. Richard - kuchař. Carl neměl žádnou funkci a mé jméno bylo zatím bez funkce.
V táboře u ohniště seděli všichni. Richard něco míchal v kotlíku a nádherně to vonělo. Setmělo se. Všimla jsem si, že je nás tu osm, což znamenalo, že se přidali Carl s Lindou. Sedli jsme si s Maxem vedle sebe, a Ben mi podal misku s polévkou. Dnešní den, ještě neměl končit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nolmë Nolmë | E-mail | Web | 15. srpna 2013 v 20:11 | Reagovat

Celkem mě zajímá, co se stane ... no vážně! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama