Vzteklina

26. listopadu 2019 v 22:03 | sw |  POEZIE
rohama napřed do příkopu
kopu hroby, nohama kopu
narážím na hlavy holé a sprosté
kupí se v dav a pak - kdo jste?
z huby vám pěna jde a další jedy
rudnoucí tváře - jen obraz: bledý
naklušte v řadách sjednoceně
tak žere vás vůbec, co je v té pěně?!
 

Flexe

14. října 2019 v 9:23 | sw |  FOTOGRAFIE

Je to smutná doba; místo šrámů z lesa nosím šrámy z kuchyně. Jak je ten svět podivně snadný.

Variace

25. května 2019 v 16:04 | sw |  POEZIE
Prosím tě, pospěš si domů.
Prosím tě. Jak často tě prosím?
Já tě… Co bych tě?
Ty?
Nevím, asi mám strach.
Jednou v noci jsem nespala
a od té doby mám strach.
Nejsi tady. Prosím tě,
pospěš si domů.
Ano, jsem unavená.
Ale ty… Co ty?
Prosím tě, pospěš si domů.
 


Ouvertura

20. května 2019 v 20:25 | sw |  FOTOGRAFIE

Na všem záleží. Na délce a technice provedení, načasování, očním kontaktu, a také velikosti.

#1 Pouze dialogy

20. května 2019 v 20:10 | sw |  Archivované
"Co to děláte?"
"Došel mi papír."
"Ale to nemůžete psát tady po stole! Mám vám nějaký přinést?"
"Ne, děkuji. Stejně už nemám, co bych psal."
"Jste si jistý?"
"Proč bych nebyl?"
"Protože dál píšete po tom stole. Měl byste přestat, budou z toho problémy."
"Vážně?"
"Samozřejmě. Někdo přijde a vynadá mi, proč je tady popsaný stůl."
"Takže vám z toho kouká problém?"
"Vždyť to říkám!"
"V tom případě - to není můj problém. Teď se, prosím, ztište, rád bych to dopsal."
"No tohle! Promiňte, ale asi jste mě neslyšel..."
"Jasně a zřetelně. Docela křičíte, abych byl upřímný."
"Začínám toho mít dost! Seberte se a běžte!"
"Kam?"
"Jak to mám vědět kam?"
"Navrhujete, abych odešel. Myslel jsem, že máte představu, když je to tady nevhodné."
"Já nevím, třeba domů."
"Skvělý nápad. Až na to, že to nepůjde."
"Proč ne?"
"Protože doma není to, co potřebuji."
"Aha, už chápu. Jděte tedy do papírnictví a přestaňte proboha psát po tom stole!"
"Víte vy co?"
"Co?"
"Teď jsem si vzpomněl."
"Opravdu? A na co?"
"Pro koho jsem začal psát."
"Říkal jste, že není co psát."
"Máte pravdu. V tom to je."
"Vůbec vám nerozumím. Ale bude lepší, když už půjdete."
"Ale jistě, žádný problém. Jen ještě poslední otázka."
"Ano?"
"Mohl bych si vzít ten stůl? Něco důležitého jsem si na něj poznačil..."

Post festum

5. května 2019 v 0:21 | sw |  ŠUPLÍK
Najednou se slyším říkat: Vy mě nemáte ráda, a proto mi toho máte hodně co nabídnout, a jedu ve svých straých kolejích, že se nechávám deptat a vláčit bahnem. Učili mě lásce k lidem bez rozdílu, ale nikdo mi nevštěpil obranné reflexy. A co mám asi dělat, když mi ve dvaceti řeknou, že bych měla vzhlížet k ženám, protože jinak na sebe kladu nepřiměřené nároky?
Težko se to poznává, když je to vaše první štace, jaký má být správný postup. Tendenčně chcete jednat sami za sebe a cítit se nepatřičně, když žádáte o rady. Chvilkově pak máte dojem, že jste nedostatečně vzděláni, ale někdy před vás postaví pivo, a najednou myslíte jasněji. Co na tom záleží, když umřeme? A pak taky: Dolej!
Je dobré si uvědomovat, že naši rodiče také zažívají prozření. Slastná prozření, že nás zkurvili. Ale to až jedeme na vlastní triko a staneme se pro ně panoptikem. My sami otupíme vůči jejich vlivu, díky čemuž se jim dostaneme z područe, a všechno do sebe krásně zapadá. Přehlídka zrůdnosti. Jejich vlastní filtrát. To není snadné udívat. (Jak jsem to teď asi myslela? Udit, nebo uvidět?)
A jinak je to skvělé - žít. Hladit kůru stromů, ustupovat lidem, tlít. Nerušeně sbírat kosti po lesích (Necrodesi, já jsem zrovna neměla foťák, to bylo bolestné zjištění!). Vytahovat větvičky z kalhotek z necudných důvodů.
Takhle to dál nejde. Pořád je to to samé: půjdeme dvacet kilometrů, pak jich ujdeme třicet a stále nejsme v cíli. Stálo by to za to panorama, jenže je zataženo. Zase. Říkají nám, jak kdo myslí, a mně je upřímně jedno, kdo jak myslí, protože je to jejich věc, a jsem unavená se v tom rýpat. Pak taky lyrický subjekt se rovná autor, ale vlastně tak úplně ne, pokud jde o dětskou pornografii a neonacismus. To je pak těžko. Nebo když máte přežít se dvěma stovkami na dva týdny. Upřímně je to patnáct korun na den, když budu přehánět. Kdo z vás žije z patnácti korun na den? Já normálně ano, ale většinou proto, že to umím, ne proto, že mi nic jiného nezbývá. Je to tedy poněkud zvláštní situace.
Na bytě jsem do plísně rozlezené po koupelně napsala básničku. A na balkoně jsem začala cvičit jógu. Ale pořád jsem se nenaučila spát nahá. Tak alespoň dva ze tří.

Gro(s)tesky

31. března 2019 v 22:52 | sw |  ŠUPLÍK
Na chlupy jsi krátký. Já teď beru život s humorem, což znamená, že kašlu na všechno, včetně sebe. Nosím krajky a jsem smutná. Loučím se se svým milým, jako by mi bylo příjemné, že jede někam, kde se na mě snadno zapomíná, s lidmi, kteří ho rádi přimějí na mě zapomenout. Přistoupila jsem na plány ohledně léta. To je zvláštní, protože jsem neplánovala dožít zkouškového.
Budeme kamarádi. Ne jenom kamarádi, prostě kamarádi. Vysvětlíš svým rodičů, že spolu nespíme, a já zase... ne, já nic vysvětlovat nemusím - to ty. Budu čekat v hospodě s jinými kamarády, se kterými taky nespím. Není na tom nic složitého. Mohla bych se s tebou přestat bavit, ale mám pocit, že ti něco dlužím. Vždycky mám pocit, že lidem něco dlužím, když jsou ke mně přívětiví. Začneš chodit s tou svojí nerozhodnou čtrnáctkou, já půjdu na rodinnou oslavu mého milého, aby si mě tam mohli prohlížet jako kuriózní zvířátko; a obecně začneme dělat věci, které se od nás očekávají.
A teď narativní okénko. Ten lokál se mi zamlouval natolik, že jsem se po letech odvázala, a dala jsem si skleničku. A pak další. A ještě jednu. A určitě to nebyly tři skleničky vína. Musela to být nějaká kyselina, protože do hodiny od vypití se mi roztekl mozek, a já nebyla s to se bránit ničemu, co se kolem následně dělo. Začalo to pozváním kapely k našemu stolu. Žádné hluboké konverzování se nedělo; čekala jsem na proslulé odbourávání jazykových bariér v opilosti, ale pravdou je, že se mi to v hlavě začalo všechno srážet, až jsem tam měla obří dopravní nehodu, a z toho opravdu nic konstruktivního nekoukalo, takže jsem se jenom přiblble usmívala a nechala si na čele prosakovat: Normálně nepiju a teď mám dost. Potom se strhla vlna euforie, která nás odplavila ke klavíru, a tam už to jelo. Každý, kdo byl co k čemu, popadl na co uměl a já jsem zařadila druhou zpátečku večera. (Pamatujete na ty tři skleničky kyseliny? A už jsem vám někdy říkala o svých kompulzivních projevech?) Byla jsem určitě v lepším stavu než všichni opilí a ospalí, kteří prznili texty písniček. Nesnáším to od doby, co do mě někdy ve třetí třídě nasypali Dědovu mísu, a nakonec i ty texty písní se mi vtírají do hlavy dost samovolně bez mého přičinění. Takže když už počtvrté plánovali utnout písničku nejen uprostřed, ale navíc v půlce sloky, dozpívala jsem si to sama. Teprve když jsem skončila a James (do pekla, že jsem zachytila jméno!) svým rozšafným americkým přízvukem zahartusil: "That solo was great!", došlo mému roztavenému mozku, co se stalo. To nemohla být pravda. Já přece... neumím zpívat. A hlavně mám soudnost, proto nezpívám nahlas. Mám soudnost a nezpívám před lidmi. Nahlas. Před lidmi, kteří to umí. Nahlas.
Pak jsme vlakem ve čtyři odjeli domů. Suplovala jsem ten den kytary a nebýt bdělá 36 hodin, možná by mě tolik nepřekvapila otázka dvanáctiletého žáka: "Rád bych si s Vámi promluvil o vaší víře v Satana. Chtěl bych to probrat s někým, koho se to přímo týká; nevěděl jsem totiž, že to opravdu někdo praktikuje. Jste členkou církve?" Tolik distingovanosti napěchované v tom mladičkém provokativním hlásku, mě úplně odrovnalo. Zcela určitě čekal, že si budu dělat srandu, ale zabředli jsme do teologické diskuze, jež vyplnila zbytek naší hodiny a která se z venku musela jevit jako úryvek z Ajvazova Druhého města. Děti mě s tou svou falešnou nevinností nepřestanou fascinovat.
Upřímně jsem doufala, že ty fáze přerodu proběhnou v patnácti, a potom budu moct normálně žít. Hodně teď píšu do šuplíku (do toho ve stole) a nemám pocit, že by ty změny měly spatřit světlo světa. Tohle místo jako by patřilo někomu jinému. Už zase. Tak často, jako měním sebe, neměním ani spodní prádlo. Jsem z toho unavená. Chtěla bych být někým jiným. Zase jsem ze sebe smutná a to jsi mě naučil používat ta slova. Taková ta noční slova, nahá a pod dekou. Klidně se vsadím, jestli dřív utrápím sebe, nebo tebe, jen se obávám, že to rozsekneme dřív, než bychom si přáli.
Našla jsem si louku ve městě. Víš, zjistila jsem, že louky jsou všude, ale žádná není dost dobrá.

Stratifikace

31. března 2019 v 22:50 | sw |  FOTOGRAFIE

Bosýma nohama ve sněhu tančili jsme celé ráno.

Halucinace

31. března 2019 v 22:50 | sw |  POEZIE
Nenech se zmást sluncem, od huby jde pára.
A ona pláče, i když se doteď smála.
Všude jsou kaluže, ale týdny nepršelo.
Přes den i v noci zůstává pološero.

Ze suché země derou se na svět puky
- pak trčí divně, jak z mělkých hrobů ruky.
A ona utíká, i když doteď stála.
Nenech se zmást zájmem, je prostě trochu hravá.

Šedá eminence

28. prosince 2018 v 22:22 | sw |  FOTOGRAFIE

Zákulisí je studnice příběhů. Nejdůležitější je, co se tam stane před a po vystoupení.
To, co se děje mezi tím na pódiu, je bezduché divadlo.

Říkanka

19. prosince 2018 v 4:14 | sw |  POEZIE
pan Doktor mě nakrmí
hranatými písmenky
prý mám trochu podvýživu
a chybí mi myšlenky

snaží se mě dohonit
je až směšně pomalý
žádné strachy, budu hodná
vtluče mi to do hlavy

pan Doktor mi vysvětlí
že ho běhat nebaví
prý mám strasti bezbolestné
to On ale napraví

Sebrané spisy

17. prosince 2018 v 12:04 | sw |  ŠUPLÍK
Nevím, jestli je to fér. Čekám, až autobus dojede na konečnou. Třeba mi dá řidič slevu, i když člověk si nikdy není jistý u těhle slovenských dopravců. Nevím, jestli je fér, že stojím na pódiu a nepoznávám žádnou tvář v publiku. Urazila jsem kus cesty, abych tady dnes mohla být, a vy se ptáte, jestli vadí, že nezmíní naše jméno v úvodu. Nevadí, ale tleskat mohli. Zahráli jsme to sakra dobře, na to, že to po mně chtěli po jedné zkoušce a sbor byl mimo. Ať žije punk. (A lidi, on fakt žije. Byla jsem u toho a nevím, jestli je fér, že jsem to absolvovala zadaná, protože věřím, že to mohlo být zábavné ještě o stupeň víc.)
Jsem k tobě upřímná. Asi jako: Lásko, doby, kdy jsem se chtěla zabít, jsou pryč. Jsou tu nové doby. Nechápu, že tu holku zkrotil někdo, kdo se ani nesnažil. Nevím, jestli je to fér - byl nade mnou vynesen ortel bez mého vědomí. Jsem k tobě neupřímná. Asi jako: Lásko, někdo se do mě zamiloval, proč mi taky neřekneš, že mě miluješ? Moje pevná půda je bahno a do toho se teď nořím. Kde se vzal ten nús, který mě přetváří? Například jsem najednou schopná tolika pragmatických věcí. A pak stávám se slečnou v nesnázích a muži se mi vyznávají, že zrovna letí na Floridu a jestli to nechci zabalit, a letět s nimi? Nosí mi tabulky čokolád a horkou kávu: "Vypadáte, slečno, zmrzle...", ale když neohrabaně shodím stojánek s tužkami, tak o nic nejde, vůbec nejsem neohrabaná "To jenom ta zamilovanost!" a: "Slečno, vy můžete všechno, jste mladá a krásná." Já Vám ten lístek zaplatím, hlavně, že v pořádku dojedeme, a děkuji, ale vracet jste mi to nemusela. Musela. Jen mě příště prosím nechte pykat za vlastní blbost tiše. Co je tohle za svět? Obligátní fráze, s čím Vám můžu pomoct; intimní odpovědi, jenom se usmívejte, to stačí. Na shledanou, pronesená s ruměncem na lících a budu dělat, že mi nezírali na prsa, ale na potisk Pink Floyd. Vidím nějak divně. Vidím dětské úsměvy na mužských tvářích a krvelačné válečnice v očích žen. Nevím, jestli je fér, že mi tu krvelačnost vzali. Já jsem ji chtěla.
Mám chuť diskutovat. Nejlíp o knize Matka země (Knut Hamsun), hudbě Joa Strummera (London Is Burning), tvorbě Jiřího Valocha nebo o eufemismech. Ty mi totiž kazí mluvu.

Pranýř

28. října 2018 v 23:03 | sw |  POEZIE

Dokola tancuju
Vlasy si zkracuju
Za límec led
Ďábel mě sved
Cizí vzorky
Obraz Zorky*
Dáš mi darem
Štěstí málem
Za oběť vzteku
Najdu Mekku
Odpad moře
Moje hoře
V hoře skal
Cizích ran
Tuším víru
Nemám míru
Kradmý povyk
Ženských logik
Že na dráze
Chci žít naze
Často kleju
Nedospěju
Cizím vadám
K loktům padám
Kopem jámy
Už jsme stáli
V protisměru
Už se směju
Trochu drama
Špatná zpráva
Že si hrála
Na Caesara
Cizího svědka
Cize křehká
Cizími čely
Cizímu čelí


*Zorka Ságlová [<- odkaz]

Kam dál