Zhasni

16. února 2018 v 6:01 | sw |  FOTOGRAFIE
 

Záležitost

15. února 2018 v 20:15 | sw |  POEZIE

Kam mizí básníci z blogů?

Do bloků papírových -

Do košů proutěných -

Na skládky hnijící.

Do ohně a popela.


Oddíly

15. února 2018 v 20:05 | sw |  ŠUPLÍK
Plahočím se do těch institucí v pravdě nelibém stavu a neochotně (až s pohrdáním) poslouchám svárlivé mravokárce, že se to nesluší - označovat stav věci příliš expresivními slovy. Avšak jedině taková slova dokáží rozvířit okolní vody. Mívám občas pocit, že život bude neustále hektická mešinérie, až pak dospíváním s lítostí prozírám, jak je všechno podivně stoické. Netřeba děsit se jakýchkoli úkonů, jež se dají snadno vypočítat, zvlášť pokud se jedná o lidi. Pravda, že počet seancí se za poslední dobu poněkud zvýšil, a to by vlastně mohla být ona příčina stoické doby.
Jindy se naskytne období, kdy se kolem svévolně dějí věci, jenž by vás měly zasahovat. Jestliže se tak neděje, pak buď cílí špatně, nebo vám chybí správné receptory. Když věci kolem nabírají bizarní spád, hledámě útěchu v umění. Občas mám náladu Oasis, když si připadám stará, občas potřebuji slyšet ty jemné tóny Slipknotů. Přijdu si potom lehce rozdvojená a s málokým o tom chci mluvit. Je to koneckonců osobní záležitost.
Tak mě přepadají úzkosti, třeba po shlédnutí duchaplného Měsíce nad řekou, jehož inscenace dává nový rozměr pojmu impresionismus. Možná jsem jen netykavka a minul mě ten dojem. Čím se bytí stává složitější, tím větší tendence mám inklinovat k sofistikovanějším kinematografickým dílům, a protože Mrtvý muž je dávno za mnou, zkoušela jsem to s dílem matka!, jež mi - nevím kvůli čemu - připadá obdobné. V literatuře jsem pak neopouštěla bezpečné vody klasiky a střídavě se zamýšlela nad dopadem drog, špatným režimem a hyperbolamy. Nebylo fér odsoudit a priori povinnou četbu.
Posledním kamenem, co mě tíží, je ten nenadálý stud, ježto přichází po funuse. Teatrálně dominuje mým lícům a bezohledně se vtírá až do mozku. Z jazyka do mozku. A všichni víme, že by se to nemělo dít. Jestliže se tak děje, je to zvláštní po té době. Jako bych si nepatřila. Nejsem přece stydlivá.
 


Objekt

4. února 2018 v 15:30 | sw |  PRÓZA
Doléváš víno. Dělám, že se cítím dobře. V sexy tričku a krátké sukni. S rudou rtěnkou. Je to všechno v pořádku. Mluvíme o hudbě a seriálech, protože to jsou bezpečná témata. Postupně se vytrácíme ze společnosti - hlavně proto, že už nám stačí jenom ta naše. Z nás dvou jenom já vím, jak moc mě škrtí podvazky. To, co tebe vzrušuje, staví mě před neblahý soud, že jestli nenaleješ toho vína víc, pravděpodobně nebudu sebevědomá.
Ale ty doléváš, takže všechno dobré.

"Co vaši?"
"Naši v pohodě."
"A sourozenci?"
"Mladší brácha. Jeho generaci nechápu. Jenže já nechápu lidi, tak mi to nepřipadá divné, že mu nerozumím. A jemu vlastně taky ne."
"Hezké."

Myslíš hezké jako já? Jo, to přesně myslíš. Teda tvůj rozkrok myslí. Přemítám, jestli víš, že vlastně nejsi vůbec zajímavý. Že jsi vlastně další v řadě, co vyprchá (stejně jako víno), z mého těla. A ty sleduješ moje pečlivě nastavené křivky. Taky se ti zdají tím víc perfektní, čím víc piješ. Mluvíš o nudných věcech, nebo nemluvíš vůbec. Nedáváš mi na výběr.

"Lyžuješ?"
"Jezdím na prkně."
"To mě vždycky deptalo, mít svázané obě nohy."
"Že? S nohama se dají dělat věci..."
"Hezké."

Klesáš v mých očích, hlavně když už tě mám. Smutné je snad jen to, že si to ráno nebudu vyčítat. Ty bys rozhodně měl. Protozě - kde bereš tu jistotu, že víš, s kým trávíš večer?

"Co kdybychom šli nahoru?"
"Jistě."

A tady poprvé, poprvé za celý večer, mě začneš zajímat. Nevěřila jsem, že bys byl schopen neslyšet nic z toho, co jsem ti povídala. Oh, chlapče, já ti věnovala tolik pozornosti a ty ses nezmohl poslechnout si ani tu část, kdy jsem tě varovala. O některých věcech se zkrátka nežertuje.
Kdo by tomu odolal? Ten živý výraz v tvojí tváři. Ten strach, co přinutí krev ve tvém těle kolovat rychleji. Jeden by ani neřekl, že už jste dávno mrtví. Vevnitř. Protože teď, jak tady stojíš a bezmocně těkáš očima, se mi zdá, jako bys byl ztělesnění života. Nahému do půl těla, se ti ty šmouhy kolem zaostřily. Nevnímáš, jak ti stahuji kalhoty nikoli ze vzrušení, ale ze zděšení. A to vzrušuje .
Nestihl ses zeptat, co to má kurva znamenat. Když skončily tvoje střeva na obřadní desce, ještě jsi trochu vnímal. Potom ti začaly větší problémy.

Afekt

23. ledna 2018 v 14:04 | sw |  POEZIE
Zabij, co hýbe se
Nemá to šanci
Kdy přesně na tvrdo
Stáváme se psanci?
Víš, vyšší úděly
Se jen tak nezrodí
Tak těžko dýchá se
S dírou na hrudi
Jen tu buď, neptej se
Jinak teď zmizím
V nerovném zápase
Lehko ti být cizí
Zabij, co hýbe se
Nemá to cenu
Z betonu nedá se
Změnit se v pěnu


Nerozumím řeči tvého těla

14. ledna 2018 v 10:11 | sw |  FOTOGRAFIE

Dřív jsem se často vyskytovala na akcích. Jakožto přesvědčený asociál - zkoušela jsem různá náboženství, než jsem našla to pravé - sloužila jsem spíše jako katalyzátor. Pohybovala jsem se víceméně po zákoutích a velmi málo hovořila (to mi zůstalo dodnes). Zdánlivě nedávno, avšak jde o zcela jiný čas. Bylo to v době, kdy chemie mezi ženami a muži fungovala. Bylo to v době, kdy jsem ta zákoutí opoštěla čistě z důvodu uvést do pobyhu kolos. Aby se děly věci. A že se děly věci!

Zapření

7. ledna 2018 v 7:49 | sw |  POEZIE
je mi zima na srdce
vlak se řítí vpřed
metamorfózy mých útěků
nikdy nebyly tak zřejmé
jako dnes

Ohluchni

20. prosince 2017 v 20:36 | sw |  FOTOGRAFIE

Myslíš, že ti nebude špatně, když vypiješ půl litru punče. Příště prostě nemysli.


Insomnie

20. prosince 2017 v 18:22 | sw |  POEZIE
Chce se mi spíš zpívat, než psát.
Chce se mi spíš umřít, než spát.
Chce se mi spíš spadnout, než letět.
Chce se mi spíš nebýt na tomto světě.

Významy

6. prosince 2017 v 21:57 | sw |  ŠUPLÍK
Budiž mi dopřáno těch radostí obyčejných smrtelníků. Děsí je to a popravdě, mě někdy taky, že nejsem schopná brečet. Nebo se smát. Povžuji to za těžký společenský handicap. (Nebo hendikep, narazí-li na blog puritáni.) Cožpak můžu za to, že mi nebyl dán do vínku talent reagovat bezprostředně? Jsem nucena absolovat vyprávění vtipů podruhé. Vypravěči netušíc, že mám defekt, nabývají dojmu o mé zabedněnosti. Co mi zbývá, než varovat je předem? Ti odvážní (nebo nerozumní, záleží na tom) se však odradit nenechají.
"Neber se tak vážně!"
To je vtip?
Ne tak snadný pochopit,
ač pokouším se snažně.

Nedá mi spát ten rozměr šestý,
že by měl být někdo směšný...

Poněkud mi povoluješ uzdu. To se mi zcela vymyká, neboť jsem čerstvý abstinent a ty mě přivádíš na chutě se s tebou opít. A nejhorší je, že toho ale vůbec nemám výčitky. Víš ty vůbec, co tvrdí můj terapeut? Že tě mučím. A že tě zabiju, pokud tě teď nenechám jít. A víš ty co? Na mrtvolu jsi až moc živý, takže tomu ještě nechám volný průběh. Říkals' sám, že to zvládneš. "To sice ano, ale on v tu chvíli myslel na úplně jiné věci." (Ne vždy je zábavné poslouchat svého terapeuta.)
Všimli jste si někdy, jak slizcí jsou provozní? Bez výjimky a to i po tom, co jim necháte dýžko. Jestli to za ten večer stálo... Starat se o opilé smutné lidi. A co z toho mám já? Vysvětlování rozdílu mezi pentagramem a Baphometovou pečetí. Vážně lidi, jste prohlašováni za elitu, tak podle toho veďte rozhovory. Pochopitelně, je to složité po karafě vína, uznávám. Tak třeba jindy.

Půlkruhy

5. prosince 2017 v 20:29 | sw |  FOTOGRAFIE

Od A do Z

5. prosince 2017 v 18:52 | sw |  POEZIE
to si tak jdeme
A
najednou jsem vlhká
A
cítím se poníženě
A
nevím proč, když ty
se máš stydět

to si tak kanou slzy
Z
očí, které zbývají
Z
naší lásky a
Z
toho jsem zmatená,
protože to bolí

Dobrá nálada

26. listopadu 2017 v 20:16 | sw |  FOTOGRAFIE

Dobrá nálada nesestává neuvědomovaným emočním stavem mysli. V pravdě je to těžce vypracovaný systém kroků, který vede ke krátkému stavu nulové obezřetnosti. To - jak si jistě dovedete představit - je zcela nepříjemný stav. Prostě některé věci je jednodušší absolvovat, bez známek odporu. Tak prožívám ty stavy neobezřetnosti a těším se, až zmizí.
Jsem ten, co na rodinné sešlosti kryje svéprávné zletilé lidi před těmi, kterým se nemusí zpovídat. Přitom jsem to já, kdo by měl tajně hulit v zahradě, mezi mrtvými rajčaty... Tak je život nefér.

Kam dál