Účel

Úterý v 19:30 | sw |  POEZIE
Ahoj, ty;
potulný poutníku, zpovědníku,
kajícníku, asketo.
Za všechny snahy, urvané hlavy,
spasené davy, nakonec máme to.
Trefit to mezi futra je často
jediný cíl.
A jak už jsi vevnitř, všechno je
jedno - třebas zhyň.
 

Trio

29. srpna 2018 v 23:13 | sw |  ŠUPLÍK
Poděska má sny. Já také, i když mně se nezdá o graviditě. Zdá se mi, že čas plyne divně dozadu. Že poprvé neřeším úsečky, ale trojúhelníky. Ležím v dýmu vanilkových doutníků u ohně a poslouchám z dálky blues, něco sprostého o nahých holkách. A on mi leží v klíně; tváří se rozmrzele, protože nerad vidí, že kouřím, nechce si přiznat, že mě stále nevyléčil z nutkání urychlit smrt. Dokonalý sen. Jenže za ruku držím úplně někoho jiného. Vím, že se snaží bránit, ale morálka jde stranou, když nabízíš něco zakázaného. V tom divném trojúhelníku přežíváme do svítání. Dělají, že o sobě neví. Já dělám, že jsem v tom nevinně. Říkám si, že mám dost nebezpečné představy, protože kdyby se tohle dělo, balancovala bych na hodně tenké hraně. A teď má přijít probuzení. Jenže nepřijde. Přijde jenom kocovina a přepad přes tu hranu.

***

Je to už bezmála tři roky, co zmizel James. Sliboval reinkarnaci, leč nazanechal jediné vodítko k jeho nové identitě. Vždy doufám, že pořád píše, když na něj občas narážím na čsfd, a mně nezbývá, než dál žít z jeho seznamu, který se mi podařilo prozíravě zachránit předtím, než neočekávaně zmizel. Mám divnou potřebu podmiňovat své přežití lidmi s morálními alkáliemi, ale smířila jsem se i s tím, že mám seznam, který chci přebrat, a to vlastně funguje jako terapie. Nechť je mu tedy binární země lehká.

***

Závěrem nikdo jiný než Stuprum, který se tak bezútěšně stará o to, aby byl náš milostný život pestrý. Je očividné, že srážku s takovým literátem nepřežijete bez poskvrny. Buďto roztříští vaše dosavadní literární vzdělání (protože zjistíte, že vám něco zatajili), nebo nevyhnutelně objevíte jeho způsob uvažování ve svých vlastních myšlenkách. Nepřísluší mi ani v nejmenším takhle pět ódy, vnímám ty kultovní tendence, které vždy zvěstují něco nekalého - tak typické pro Stupruma.
Nekladli sebemenší odpor. A když se ve fiktivním státě dostala k moci diktatura, ženy snadno zastoupily muže a staly se nezávislými. Muže už si nekradly, nýbrž půjčovaly. Problém byl pouze s povstalci, které netrestaly patřičným způsobem, neboť byly tou vzpourou vždy tak vzrušené, že nedokázaly odolat. To byla pro muže jednoznačná příležitost. Tajné bratrské sněmy se jaly slabiny využít ve svůj prospěch ve snaze nastolit opět tvrdý patriarchát...

Deteriorace

27. srpna 2018 v 17:12 | sw |  POEZIE
 


Hladiny

14. srpna 2018 v 18:08 | sw |  FOTOGRAFIE

Mnohem lepší otázky než být, či nebýt:
Zabít pavouka, či nezabít?
Pít, či nepít?
Zašít díru na ponožce, či nezašít?
Mluvit, či nemluvit?
Líbat, slíbat, či zlíbat?
Potopit se, či utopit se?

Stupně

26. července 2018 v 23:59 | sw |  POEZIE
zdá se, že měníš barvy
myslela jsem, že budem stálí
když jsme si na Udavače hráli
byl v tom cit - -

Zmar

26. července 2018 v 23:53 | sw |  FOTOGRAFIE


Protestuj

26. července 2018 v 23:06 | sw |  ŠUPLÍK
Neodvratně. Nebo tak něco. Většinou říká věci, jimž pramálo věnuji pozornost. Než se uchýlíte k soudu, že jsem nezdvořilá, považte - to on šlape po mých snech. Líčím tu scénu s jistou konfabulací (jemně!) a on má zhnusený pohled.
Říkám; prvně vzývám Satana. Započnu koncert. Pokračuji veskrze prostopášnými texty, jenž se nakrásně rozléhají v prostorách kostela, odrážeje se o stropní klenby rezonují v dutých sochách světců. Končím devastací hudebních nástrojů o kamenný oltář. Z třísek podpálím všechno (a všechny). Věnuje mi zhnusený pohled. Věnuji mu zavržení. A dál.
Distingovaná dáma si hleděla svého, dokud neseznala, že tuto chvályhodnou činnost provozovala příliš dlouho. Přistoupila ke mně a jala se rozpravovat o zkaženém světě, esoterických léčitelích a nesmyslném umění. Nemohla jsem se dále soustředit, co se prášilo z jejích nevycválaných úst, neboť mě tvrzení, že je umění nesmyslné, poněkud urazilo. Nemyslela nonsens, tím jsem si jistá. Stála zrovna u Nepraše, nad kterým jsme s mým mentorem zažívali souznění. A dál.
Projevuji značný nezájem o historii vůbec, ale stejně jsem se značnou chvíli zaobírala tím, že i Italovi muselo znít jméno Vilemína nelibozvučně. Vyhledávám zejména společnosti s výskytem průměrných jmen, jenž mi usnadňuje jejich krátkodobé zapamatování si. Když pak v takovém davu zvoláte Terezo? či Tomáši?, máte minimálně 75% šanci, že se trefíte. Dokud nenarazíte na Leona a máte tak poprvé v životě pocit, že nejste jediní široko daleko s nevyslovitelným jménem. A dál.
Balit netřeba, vážení. Svršky si půjčujte od povolných mužů, koupat se dá v řece a jíst můžete plané trnky. A dál?

Průvan

18. června 2018 v 21:12 | sw |  ŠUPLÍK
V zásadě je nesčetně snadných způsobů, jak mě zabít. Ten elementární má pouze dva kroky. Zaprvé - dejte mi do ruky zbraň. Zadruhé - sledujte, jak se zabíjím. Jsem totiž ve všech ohledech schopná vytvářet nepříjemně těsné prostory k nesnadné manipulaci. Do těch prostorů ráda zavírám lidi a ještě raději sebe. Nulová možnost manipulace zajišťuje bezprostřední kontakt s realitou. Život je těžce ovlivnitelný.
Když potom jiné věci fungují zcela přirozeně (například vztek, shoda náhod a sex), nedává ten striktní řád kolem najednou smysl. Tak jsem se zcela odklonila od původního záměru, a toto uvědomění nastolilo neskutečný chaos, až jsem nedokázala ovládat žádný ze svých projevů. Jakmile jsem si uvědomila své zmatení, nemohla jsem jinak, než přiznat, že krvácím, protože to byla poslední věc, kterou by ode mě kdo čekal. Překvapení jsou limitovaná edice a jdou na odbyt. Umím mluvit o nekonečném množství věcí, ale já mezi ně nepatřím.
(Pevně věřím, že jednou sdělím něco hodnotného.)
"Muži nemají city!" vykřikl za vlakem Příležitostí, který se mu ztrácel, a snad plakal.

Arytmie

26. května 2018 v 11:01 | sw |  POEZIE
Hraje mi v hlavě melodie
Jak ranní déšť ladně smyje
Naše noční upřímnosti
Jenže teď je ráno Boží
Satan noci dobře střeží
Z tebe smutně trčí kosti

Hrajou mi v hlavě nápěvy
Jak jsme vstávat nechtěli
Jak nám byly noci málo
Ač Bůh má od teď patronát
Nepodaří se ti vstát
Za Satana to v nás plálo


Slyším zvuky pochybné
Těžko spolu ladíme
Když se bozi bijí
Patří nám jen jeden svit
Slunce nebo hvězdy mít
Buď šťastní nebo živí


Pasti

9. května 2018 v 13:21 | sw |  FOTOGRAFIE

Mám ráda drobnosti, malé lásky, tu špínu, co ulpívá za nehty. Nostalgie je vlastně příšerně bolestná záležitost. Musí vám zbourat dětské hřiště, pak víte, jak jste staří, a lidé na černobílých fotkách musí zemřít, abychom na ně mohli vzpomínat. Pokračuje to hloubš, jenom vás to svléká, ale že prý to zvládáme dobře. Vřítit se do pasti, a tam si ustlat.


Kontext

6. května 2018 v 3:42 | sw |  POEZIE


Otázka

1. května 2018 v 5:27 | sw |  POEZIE
Hlas řekl: Sledujte mě hvězdami;
lidé Země, řekněte podle pravdy,
zda všechny jizvy duše, těla,
není za narození příliš velká cena.

Uctívej

24. dubna 2018 v 9:27 | sw |  ŠUPLÍK
Očividně se nedá dýchat, jste-li škrceni. Stálo to za pokus [<- odkaz].
Očistec tvůj spásný světec, vůdce dnem i tmou. Slyš slova mírného,
k zpěvu rač se dát. Tam stojí nehybně, vřískotu odezírá. Žasni k němu,
kdož tu stojíš, dech tvůj teplý liń jen jemu, ku zlu ruku nestahuj.
On zná dobra, zuří mír, šance druhá nezahyň.
[Výtah ze sbírky oslavných slov
Árie Viščem - světa novodobého
-Michálek]
Až komicky snadno propadám vlastní naivitě - tak nějak se mi nechce přiznávat, že je to stav příjemný. Bolestný. Protože takové stavy jsou stimul. Jen si často pletu modly. Mluvím do dřevěných totemů, které nacházím v lese, když se ztrácím na nočních výletech. Říkám si, snad je to nerozlítí, chci si jenom promluvit. Tak málo mluvíme.
Žádné mělčiny, ale dna, ta nám byla souzena. Nevím, proč má neustálou potřebu se na mně podepisovat, a možná je to tím, že jsem v genetice nedávala pozor. A ještě se sem tam objeví tendence podceňování, jako by mě chtěli nutit neustále jim dokazovat, že se mi snadno utíká. Daleko, nepozorovaně a nenávratně. Je to jeden z důkazů, který tak ráda poskytuji. Tak do mě dál poklidně vyrývá svá nezhojná znamení, podkopává (už tak) nestabilní půdu pod nohama a spolehá na záhadný pakt s karmou, která to nepochopitelně přehlíží. Jen aby její úder nebyl o to silnější. I když... co vlastně ztrácíte, když už jste ztratili všechno?
Jednou už jsem se zařekla, že neodpouštím, a proto spáchám trestný čin. Ospravedlněný akt.



Kam dál