Arytmie

Včera v 11:01 | sw |  POEZIE
Hraje mi v hlavě melodie
Jak ranní déšť ladně smyje
Naše noční upřímnosti
Jenže teď je ráno Boží
Satan noci dobře střeží
Z tebe smutně trčí kosti

Hrajou mi v hlavě nápěvy
Jak jsme vstávat nechtěli
Jak nám byly noci málo
Ač Bůh má od teď patronát
Nepodaří se ti vstát
Za Satana to v nás plálo




Slyším zvuky pochybné
Těžko spolu ladíme
Když se bozi bijí
Patří nám jen jeden svit
Slunce nebo hvězdy mít
Buď šťastní nebo živí
 

Pasti

9. května 2018 v 13:21 | sw |  FOTOGRAFIE

Mám ráda drobnosti, malé lásky, tu špínu, co ulpívá za nehty. Nostalgie je vlastně příšerně bolestná záležitost. Musí vám zbourat dětské hřiště, pak víte, jak jste staří, a lidé na černobílých fotkách musí zemřít, abychom na ně mohli vzpomínat. Pokračuje to hloubš, jenom vás to svléká, ale že prý to zvládáme dobře. Vřítit se do pasti, a tam si ustlat.


Kontext

6. května 2018 v 3:42 | sw |  POEZIE

 


Otázka

1. května 2018 v 5:27 | sw |  POEZIE
Hlas řekl: Sledujte mě hvězdami;
lidé Země, řekněte podle pravdy,
zda všechny jizvy duše, těla,
není za narození příliš velká cena.

Uctívej

24. dubna 2018 v 9:27 | sw |  ŠUPLÍK
Očividně se nedá dýchat, jste-li škrceni. Stálo to za pokus [<- odkaz].
Očistec tvůj spásný světec, vůdce dnem i tmou. Slyš slova mírného,
k zpěvu rač se dát. Tam stojí nehybně, vřískotu odezírá. Žasni k němu,
kdož tu stojíš, dech tvůj teplý liń jen jemu, ku zlu ruku nestahuj.
On zná dobra, zuří mír, šance druhá nezahyň.
[Výtah ze sbírky oslavných slov
Árie Viščem - světa novodobého
-Michálek]
Až komicky snadno propadám vlastní naivitě - tak nějak se mi nechce přiznávat, že je to stav příjemný. Bolestný. Protože takové stavy jsou stimul. Jen si často pletu modly. Mluvím do dřevěných totemů, které nacházím v lese, když se ztrácím na nočních výletech. Říkám si, snad je to nerozlítí, chci si jenom promluvit. Tak málo mluvíme.
Žádné mělčiny, ale dna, ta nám byla souzena. Nevím, proč má neustálou potřebu se na mně podepisovat, a možná je to tím, že jsem v genetice nedávala pozor. A ještě se sem tam objeví tendence podceňování, jako by mě chtěli nutit neustále jim dokazovat, že se mi snadno utíká. Daleko, nepozorovaně a nenávratně. Je to jeden z důkazů, který tak ráda poskytuji. Tak do mě dál poklidně vyrývá svá nezhojná znamení, podkopává (už tak) nestabilní půdu pod nohama a spolehá na záhadný pakt s karmou, která to nepochopitelně přehlíží. Jen aby její úder nebyl o to silnější. I když... co vlastně ztrácíte, když už jste ztratili všechno?
Jednou už jsem se zařekla, že neodpouštím, a proto spáchám trestný čin. Ospravedlněný akt.



Eventualita

18. dubna 2018 v 18:20 | sw |  PRÓZA
Zarděla se, jako by to udělala každá z nás. Neboť velkou slabinou nežného (zda-li je to správný přívlastek?) pohlaví je dobře mířený kompliment, pravdivosti nedbaje. A pak už to šlo z kopce.
Cesta vedla z kopce, leč se zdálo, že spíše zpomalují. Věděli, že v údolí je jejich cesty konec, a to nechtěli nejen připouštět, ni podporovat. Šli tak pomalu, jak jim to mez přirozenosti dovolovala. Oba přiznávali, že prchavý okamžik je téměř na sklonku. Navzdory tomu (anebo právě proto) strhli svůj rozvážný loudavý krok strmě vlevo. Veskrze vypočítavě. Byla to na louce široko daleko jediná křoviska. Kam vedla cesta dál - nebo kudy vedla trasa původně - to neví nikdo. Zvlášť ne ti dva.

Nominativ

7. dubna 2018 v 16:52 | sw |  POEZIE
Nahoru dolů
Dupe stádo volů
Nedočkavši se popravy
Nebuď nahraný
Pod dubovým stolem
Milovat se budem
Nebuď - na hrany
Volům se nechce
Vstupuješ tam lehce
Do hlavy
I jinam
Když to přiznám
Nebuď nahraný
Nebuď nahraný

Teze

1. dubna 2018 v 4:57 | sw |  POEZIE
?Ptáš se na divné věci;
Netuším prý náhodou
Co se děje pod vodou
Když topí se slepci?

Spektiv (retro a per)

21. března 2018 v 21:30 | sw |  ŠUPLÍK
Vyprávěla jsem o jednom večeru, kde dobré pití teklo proudem (do našich hrdel, ovšem) a společnost byla útulná. Aby taky ne, na tak malém prostoru docházelo ke sblížení velmi rychle. Strávili jsme ho vypravováním historek a hraním rockových písniček akusticky. Vím, že někdo přinesl skrovné basové kombo, a tak jsme s těmi 10W tvrdili, jak jen to šlo. Vyprávím o množství slivovice, co padla za vlast (ach, ty eufemismy), o prapodivné symbióze mezi námi a o spontaneitě veškerého jednání ten večer.
Tak nějak pomíjím, jak to bylo doopravdy. Že jsem vedla jeden hluboký rozhovor, který nebyl ani trochu hluboký svým obsahem, nýbrž byl hluboký díky nevšednímu příjemci. Primárně že jsem se topila v jedněch modrých očích, což se mi podařilo ráno zapřít i přes můj pozdní příchod na noclehárnu. A nic z toho nebylo. Taky, že mi poprvé zprostředkovali pocit, jaké to je někam patřit, a to výjimečně někam, kam patřit chci. (A z toho něco bylo - konkrétně dluh.)
Řekněme, že tehdy jsem zdaleka netušila, že přijdou zážitky mnohem silnější.
Rozhodně máš pocit, že ti to
město patří. A přitom ty
začneš časem patřit jemu.

Očekávání

11. března 2018 v 20:19 | sw |  FOTOGRAFIE

Nepít. Nebýt ostrá. Neschytávat přezdívky. (Vítězem měsíce se stává verbální buldozer.) Být zaostřená. Nějaká další?

Dezén společnosti

6. března 2018 v 20:35 | sw |  ŠUPLÍK
"Následující písničku netřeba představovat."
Nepláčeme pro sebe. Pláčeme nahlas a s ansámblem. Ten ryk se nese k mým uším sice vytrvale avšak netečně. Nedělám ansámbl slaboduchým. Zájem se blyští v očích zvědavých jedinců kumulujících se ve zúženém koridoru. Zajímá je prve kdo jsem a kam chodím na ta impertinentní smýšlení. Následně, proč jsem morbidní. Na závěr je nezajímá vůbec nic - nyní se noří do slastného ethanolového nevědomí. Nekompromisně odkazuji všechny přítomné za individuální zábavou, leč se tím vzdávám jistých výsad, jiných výsad zase nabývám. Minutu (nebo dvě) setrvám u oněch jedinců. Pakliže v nich vzbuzuji zájem - nebo lépe pohoršení - jistě stojí za ten čas. A vskutku; každý rozehrajeme vlastní hru, pánové pravda o něco neobratněji, ale všechny nás to baví.
Poslední verdikt zněl, že se začnou střílet kočky.
Poslední zápis jejího deníku, jenž jsem četla bez svolení a vědomí, byl, že nejtěžší fyzickou aktivitou, kterou provozovala, byl zpěv.
"Tu písničku představit měli, aby zpěvačka věděla, že se to s ve slovese opravdu vyslovuje."

Tušení v rušení

4. března 2018 v 20:29 | sw |  POEZIE
Co se nám to stalo, Alice?
Mluvívaly jsme
za svitu Měsíce.
Dokud za noční mraky neskryl se.

Ale víš,
taky Měsíc mluví.
Tak k ránu smýval krásu tvoji -
Alice! - spíš?

Zhasni

16. února 2018 v 6:01 | sw |  FOTOGRAFIE

Kam dál