Eventualita

Středa v 18:20 | sw |  PRÓZA
Zarděla se, jako by to udělala každá z nás. Neboť velkou slabinou nežného (zda-li je to správný přívlastek?) pohlaví je dobře mířený kompliment, pravdivosti nedbaje. A pak už to šlo z kopce.
Cesta vedla z kopce, leč se zdálo, že spíše zpomalují. Věděli, že v údolí je jejich cesty konec, a to nechtěli nejen připouštět, ni podporovat. Šli tak pomalu, jak jim to mez přirozenosti dovolovala. Oba přiznávali, že prchavý okamžik je téměř na sklonku. Navzdory tomu (anebo právě proto) strhli svůj rozvážný loudavý krok strmě vlevo. Veskrze vypočítavě. Byla to na louce široko daleko jediná křoviska. Kam vedla cesta dál - nebo kudy vedla trasa původně - to neví nikdo. Zvlášť ne ti dva.
 

Nominativ

7. dubna 2018 v 16:52 | sw |  POEZIE
Nahoru dolů
Dupe stádo volů
Nedočkavši se popravy
Nebuď nahraný
Pod dubovým stolem
Milovat se budem
Nebuď - na hrany
Volům se nechce
Vstupuješ tam lehce
Do hlavy
I jinam
Když to přiznám
Nebuď nahraný
Nebuď nahraný

Teze

1. dubna 2018 v 4:57 | sw |  POEZIE
?Ptáš se na divné věci;
Netuším prý náhodou
Co se děje pod vodou
Když topí se slepci?
 


Spektiv (retro a per)

21. března 2018 v 21:30 | sw |  ŠUPLÍK
Vyprávěla jsem o jednom večeru, kde dobré pití teklo proudem (do našich hrdel, ovšem) a společnost byla útulná. Aby taky ne, na tak malém prostoru docházelo ke sblížení velmi rychle. Strávili jsme ho vypravováním historek a hraním rockových písniček akusticky. Vím, že někdo přinesl skrovné basové kombo, a tak jsme s těmi 10W tvrdili, jak jen to šlo. Vyprávím o množství slivovice, co padla za vlast (ach, ty eufemismy), o prapodivné symbióze mezi námi a o spontaneitě veškerého jednání ten večer.
Tak nějak pomíjím, jak to bylo doopravdy. Že jsem vedla jeden hluboký rozhovor, který nebyl ani trochu hluboký svým obsahem, nýbrž byl hluboký díky nevšednímu příjemci. Primárně že jsem se topila v jedněch modrých očích, což se mi podařilo ráno zapřít i přes můj pozdní příchod na noclehárnu. A nic z toho nebylo. Taky, že mi poprvé zprostředkovali pocit, jaké to je někam patřit, a to výjimečně někam, kam patřit chci. (A z toho něco bylo - konkrétně dluh.)
Řekněme, že tehdy jsem zdaleka netušila, že přijdou zážitky mnohem silnější.
Rozhodně máš pocit, že ti to
město patří. A přitom ty
začneš časem patřit jemu.

Očekávání

11. března 2018 v 20:19 | sw |  FOTOGRAFIE

Nepít. Nebýt ostrá. Neschytávat přezdívky. (Vítězem měsíce se stává verbální buldozer.) Být zaostřená. Nějaká další?

Dezén společnosti

6. března 2018 v 20:35 | sw |  ŠUPLÍK
"Následující písničku netřeba představovat."
Nepláčeme pro sebe. Pláčeme nahlas a s ansámblem. Ten ryk se nese k mým uším sice vytrvale avšak netečně. Nedělám ansámbl slaboduchým. Zájem se blyští v očích zvědavých jedinců kumulujících se ve zúženém koridoru. Zajímá je prve kdo jsem a kam chodím na ta impertinentní smýšlení. Následně, proč jsem morbidní. Na závěr je nezajímá vůbec nic - nyní se noří do slastného ethanolového nevědomí. Nekompromisně odkazuji všechny přítomné za individuální zábavou, leč se tím vzdávám jistých výsad, jiných výsad zase nabývám. Minutu (nebo dvě) setrvám u oněch jedinců. Pakliže v nich vzbuzuji zájem - nebo lépe pohoršení - jistě stojí za ten čas. A vskutku; každý rozehrajeme vlastní hru, pánové pravda o něco neobratněji, ale všechny nás to baví.
Poslední verdikt zněl, že se začnou střílet kočky.
Poslední zápis jejího deníku, jenž jsem četla bez svolení a vědomí, byl, že nejtěžší fyzickou aktivitou, kterou provozovala, byl zpěv.
"Tu písničku představit měli, aby zpěvačka věděla, že se to s ve slovese opravdu vyslovuje."

Tušení v rušení

4. března 2018 v 20:29 | sw |  POEZIE
Co se nám to stalo, Alice?
Mluvívaly jsme
za svitu Měsíce.
Dokud za noční mraky neskryl se.

Ale víš,
taky Měsíc mluví.
Tak k ránu smýval krásu tvoji -
Alice! - spíš?

Zhasni

16. února 2018 v 6:01 | sw |  FOTOGRAFIE

Záležitost

15. února 2018 v 20:15 | sw |  POEZIE

Kam mizí básníci z blogů?

Do bloků papírových -

Do košů proutěných -

Na skládky hnijící.

Do ohně a popela.


Oddíly

15. února 2018 v 20:05 | sw |  ŠUPLÍK
Plahočím se do těch institucí v pravdě nelibém stavu a neochotně (až s pohrdáním) poslouchám svárlivé mravokárce, že se to nesluší - označovat stav věci příliš expresivními slovy. Avšak jedině taková slova dokáží rozvířit okolní vody. Mívám občas pocit, že život bude neustále hektická mašinérie, až pak v dospívání s lítostí prozírám, jak je všechno podivně stoické. Netřeba děsit se jakýchkoli úkonů, jenž se dají snadno vypočítat, zvlášť pokud se jedná o lidi. Pravda, že počet seancí se za poslední dobu poněkud zvýšil, a to by vlastně mohla být ona příčina stoické doby.
Jindy se naskytne období, kdy se kolem svévolně dějí věci, jenž by vás měly zasahovat. Jestliže se tak neděje, pak buď cílí špatně, nebo vám chybí správné receptory. Když věci kolem nabírají bizarní spád, hledáme útěchu v umění. Občas mám náladu Oasis, když si připadám stará, občas potřebuji slyšet ty jemné tóny Slipknotů. Přijdu si potom lehce rozdvojená a s málokým o tom chci mluvit. Je to koneckonců osobní záležitost.
Tak mě přepadají úzkosti, třeba po shlédnutí duchaplného Měsíce nad řekou, jehož inscenace dává nový rozměr pojmu impresionismus. Možná jsem jen netykavka a minul mě ten dojem. Čím se bytí stává složitější, tím větší tendence mám inklinovat k sofistikovanějším kinematografickým dílům, a protože Mrtvý muž je dávno za mnou, zkoušela jsem to s dílem matka!, jež mi - nevím kvůli čemu - připadá obdobné. V literatuře jsem pak neopouštěla bezpečné vody klasiky a střídavě se zamýšlela nad dopadem drog, špatným režimem a hyperbolamy. Nebylo fér odsoudit a priori povinnou četbu.
Posledním kamenem, co mě tíží, je ten nenadálý stud, ježto přichází po funuse. Teatrálně dominuje mým lícům a bezohledně se vtírá až do mozku. Z jazyka do mozku. A všichni víme, že by se to nemělo dít. Jestliže se tak děje, je to zvláštní po té době. Jako bych si nepatřila. Nejsem přece stydlivá.

Objekt

4. února 2018 v 15:30 | sw |  PRÓZA
Doléváš víno. Dělám, že se cítím dobře. V sexy tričku a krátké sukni. S rudou rtěnkou. Je to všechno v pořádku. Mluvíme o hudbě a seriálech, protože to jsou bezpečná témata. Postupně se vytrácíme ze společnosti - hlavně proto, že už nám stačí jenom ta naše. Z nás dvou jenom já vím, jak moc mě škrtí podvazky. To, co tebe vzrušuje, staví mě před neblahý soud, že jestli nenaleješ toho vína víc, pravděpodobně nebudu sebevědomá.
Ale ty doléváš, takže všechno dobré.

"Co vaši?"
"Naši v pohodě."
"A sourozenci?"
"Mladší brácha. Jeho generaci nechápu. Jenže já nechápu lidi, tak mi to nepřipadá divné, že mu nerozumím. A jemu vlastně taky ne."
"Hezké."

Myslíš hezké jako já? Jo, to přesně myslíš. Teda tvůj rozkrok myslí. Přemítám, jestli víš, že vlastně nejsi vůbec zajímavý. Že jsi vlastně další v řadě, co vyprchá (stejně jako víno), z mého těla. A ty sleduješ moje pečlivě nastavené křivky. Taky se ti zdají tím víc perfektní, čím víc piješ. Mluvíš o nudných věcech, nebo nemluvíš vůbec. Nedáváš mi na výběr.

"Lyžuješ?"
"Jezdím na prkně."
"To mě vždycky deptalo, mít svázané obě nohy."
"Že? S nohama se dají dělat věci..."
"Hezké."

Klesáš v mých očích, hlavně když už tě mám. Smutné je snad jen to, že si to ráno nebudu vyčítat. Ty bys rozhodně měl. Protozě - kde bereš tu jistotu, že víš, s kým trávíš večer?

"Co kdybychom šli nahoru?"
"Jistě."

A tady poprvé, poprvé za celý večer, mě začneš zajímat. Nevěřila jsem, že bys byl schopen neslyšet nic z toho, co jsem ti povídala. Oh, chlapče, já ti věnovala tolik pozornosti a ty ses nezmohl poslechnout si ani tu část, kdy jsem tě varovala. O některých věcech se zkrátka nežertuje.
Kdo by tomu odolal? Ten živý výraz v tvojí tváři. Ten strach, co přinutí krev ve tvém těle kolovat rychleji. Jeden by ani neřekl, že už jste dávno mrtví. Vevnitř. Protože teď, jak tady stojíš a bezmocně těkáš očima, se mi zdá, jako bys byl ztělesnění života. Nahému do půl těla, se ti ty šmouhy kolem zaostřily. Nevnímáš, jak ti stahuji kalhoty nikoli ze vzrušení, ale ze zděšení. A to vzrušuje .
Nestihl ses zeptat, co to má kurva znamenat. Když skončily tvoje střeva na obřadní desce, ještě jsi trochu vnímal. Potom ti začaly větší problémy.

Afekt

23. ledna 2018 v 14:04 | sw |  POEZIE
Zabij, co hýbe se
Nemá to šanci
Kdy přesně na tvrdo
Stáváme se psanci?
Víš, vyšší úděly
Se jen tak nezrodí
Tak těžko dýchá se
S dírou na hrudi
Jen tu buď, neptej se
Jinak teď zmizím
V nerovném zápase
Lehko ti být cizí
Zabij, co hýbe se
Nemá to cenu
Z betonu nedá se
Změnit se v pěnu


Nerozumím řeči tvého těla

14. ledna 2018 v 10:11 | sw |  FOTOGRAFIE

Dřív jsem se často vyskytovala na akcích. Jakožto přesvědčený asociál - zkoušela jsem různá náboženství, než jsem našla to pravé - sloužila jsem spíše jako katalyzátor. Pohybovala jsem se víceméně po zákoutích a velmi málo hovořila (to mi zůstalo dodnes). Zdánlivě nedávno, avšak jde o zcela jiný čas. Bylo to v době, kdy chemie mezi ženami a muži fungovala. Bylo to v době, kdy jsem ta zákoutí opoštěla čistě z důvodu uvést do pobyhu kolos. Aby se děly věci. A že se děly věci!

Kam dál